V Moravci se loučili s uznávaným knězem

 Žďárský deník již několikrát seznámil čtenáře s činy faráře Josefa Valeriána. Naposledy šlo o příspěvky v roce 2014 o pouti v Pikárci  s oslavou 65.výročí kněžského svěcení a loni potom životní jubileum 90.let v Moravci. V Pikárci byl otec Josef ještě v plné síle, ale v Moravci již bylo zřejmé, že po devadesáti letech plodného života začíná poslední období jeho pozemského putování. On sám to […]

 Žďárský deník již několikrát seznámil čtenáře s činy faráře Josefa Valeriána. Naposledy šlo o příspěvky v roce 2014 o pouti v Pikárci  s oslavou 65.výročí kněžského svěcení a loni potom životní jubileum 90.let v Moravci. V Pikárci byl otec Josef ještě v plné síle, ale v Moravci již bylo zřejmé, že po devadesáti letech plodného života začíná poslední období jeho pozemského putování. On sám to nebral na zřetel a chtěl opět pokračovat ve službě věřícím. Ale jaro již sílu nepřineslo a tak poslední rok dožíval v blízkosti svých farníků v místním Charitním domově a nakonec byl z novoměstské nemocnice povolán na věčnost v nejvýznačnější křesťanský den církevního roku, tedy na Boží hod velikonoční v neděli 27. března 2016.

V sobotu 2.dubna v moraveckém kostele proběhlo poslední rozloučení a již tři čtvrtě hodiny před začátkem byl kostel zaplněn a tak pro další veliké množství smutečních hostů posloužily za slunečného počasí ozvučené přilehlé prostory. Zúčastnilo se s ministranty i téměř půl sta spolubratrů kněží v čele s biskupem Pavlem Posádem, dále generálním vikářem Jiřím Mikuláškem a opatem kláštera  Nová Říše Marianem Kosíkem. V proslovech přiblížil Karel Linhart z Konfederace politických vězňů život člověka trýzněného režimem a místní starosta Oldřich Uhlíř vyzdvihnul i štěstí pro naši farnost Moravec, kde od přesunu z Lanžhotu následovalo úžasných 40 let práce faráře, který přišel mezi své farníky v montérkách. Dokázal je strhnout k pracím na zanedbaných sakrálních stavbách a postupně ve všech obcích farností Moravec a Strážek došlo k opravám kostelů, kaplí, hřbitovů, far a dalších míst včetně nové výstavby, jmenovitě kaple v Radkově. Tím po něm zůstala viditelná  a nesmazatelná stopa i pro ostatní obyvatele všech obcí farností a naplnilo hrdostí i jeho zde přítomné příbuzné. Na rekonstrukce věnoval všechny své prostředky získané po roce 1989 jako odškodnění za vazby, vězení či internace a na stejnou hromádku je přiložila i jeho obdobně perzekuovaná sestra. I proto bylo jeho jméno vyslovováno v souvislosti s možným státním vyznamenáním udělovaným prezidenty ČR.  On byl jistě šťastnější za jmenování „kaplanem Jeho Svatosti-titul Monsignore“ papežem Janem Pavlem II. a za medaili sv. Petra a Pavla od biskupa Vojtěcha Cikrleho. Poděkoval i strážkovský starosta Tvarůžek a proslovy biskupa Posáda i vikáře Mikuláška mimo obdivu k zemřelému připomenuly i symboliku velikonočního úmrtí tohoto kněze a přinesly uvolnění, které gradoval úsměvnou příhodou novoměstský děkan Daněk o maximálně pomazaném Mons. Valeriánovi. Dozvěděl se, že stejně jako on i další kněží postupně při návštěvě v novoměstské nemocnici udělili již nemluvícímu knězi posledním pomazání.

Po obřadu podobně vesele upřesnil pan vikář přeložení P.Valeriána z Lanžhota do Moravce, které začalo jeho záměnou za rakouského jmenovce, který vystupoval proti našemu režimu. Československá televize natočila štvavý proticírkevní pořad, v němž zmínili, že tento kněz Josef Valerián je farářem v Lanžhotě. Marně se český Valerián dožadoval u československé televize opravu, že nejde o něj. Výsledkem bylo, že si začali více všímat jeho práce s mládeží a státní tajemník mu odňal souhlas k duchovní službě v Lanžhotě, kde miloval kroje a zpěvy o čemž i zde krásně mluvila lanžhotská paní Hana Tučková. Kapitulní vikář Ludvík Horký ho pak v květnu 1976 moudře „uklidil“ na studenou Vysočinu s neutěšeným stavem církevních staveb, do kterých pak v následujících 40 letech vnesl světlo a změnil je k nepoznání.

Poslední rozloučení na hřbitově bylo pro obrovský počet účastníků pohřbu dlouhé a celou dobu držely čestnou stráž hasické sbory z obcí obou farností. Líbeznými moravskými hlasy zazpívaly bývalé Valeriánovy žačky z Lanžhota. Dnes již zralé ženy zazpívaly i při předchozích slavnostech a pokud znovu nepřijedou, budou nám chybět podobně jako jejich učitel otec Valerián.

 alt

Text Petr Broža, foto autor a Mirka Špačková